Dějepisná a etnografická exkurze 9. B

Kdy a proč se stalo z Národního památníku na Vítkově mauzoleum? Jak se podařilo uchovat prvorepubliková umělecká díla nevyhovující komunistické propagandě? Má smysl umísťovat umělecká díla ve veřejném prostoru? Kam se posunuly možnosti architektury a výstavby za posledních 200 let? Na to jsme se dnes snažili přijít na Žižkově a v Karlíně.

Náš program začínal v 8:30 v Národním památníku na Vítkově, kde jsme absolvovali program Mauzoleum Klementa Gottwalda a objevování balzamovací knihy. Vítkov tak dechberoucího zvnějšku je ještě působivější uvnitř. Monumentální sály z tmavého mramoru působily tíživě až depresivně, svou krásou nám to vynahradily mozaiky Maxe Švabinského, ale ve sklepní laboratoři, kde kdysi opečovávali Gottwaldovo tělo, jsme se cítili jak v hororu. Dojal nás hrob neznámého vojína, vojenské sliby a upomínka na české zahraniční mise. Z vyhlídky jsme měli Prahu jako na dlani, byli jsme vděčni za příznivé počasí a začali se těšit do Karlína.

Prošli jsme Žižkovským tunelem, kde jsme si vyslechli něco málo o českém urychlovači částic a protiatomových krytech, najedli se v Mekáči a pokročovali k Invalidovně – národní kulturní památce z období baroka, která tolik kontrastuje s přilehlým byznys parkem Futurama, kde se nám líbily plastiky z litého betonu od Zdeňka Ruffera s vodními prvky. Cestou na metro jsme ještě kriticky zhodnotili sochu Lilith a správně v ní rozpoznali dílo Davida Černého. Nakonec nás paní učitelka nutila obdivovat HolKu, tedy novou Štvanickou lávku z Holešovic do Karlína, kterou tedy snad doceníme, až budeme starší…

Ušli jsme asi 6 km a odnesli si spoustu zážitků.